11—12/9/2021 | náměstí Václava Havla, Praha 1

Být výtvarnice byl můj sen už od útlého dětství, ale jak to tak bývá, cesta života je klikatá a málokdy vede rovnou k cíli. Začalo to slibně, když jsem vystudovala střední školu, obor Oděvní návrhář a modelář oděvů, tak se nabízelo jít tímto směrem. Nikdy mne v podstatě nenapadlo, že by byla možnost nestudovat vysokou školu. To ovšem nastal velký problém, na výtvarné vysoké školy se dostane jen pár vyvolených, a tak v obrovské konkurenci nastal tvrdý boj o to, zda to dokážu. Navštěvovala jsem snad všechny vyhlášené kurzy, které zlepšovaly moje dovednosti, šprtala se dějiny umění a ono to nevyšlo. Když dáte všechnu svoji energii do nějakého cíle a nevyjde to, začnete pochybovat, jestli na to tedy máte. Obrovská frustrace a pocit intelektuální prázdnoty mne k tomu, že jsem se začala zajímat ještě o jeden obor a to o Pedagogicko-psychologické poradenství. A vůle a odhodlaní mne nakonec přivedly k tomu, že jsem se po úspěšných přijímačkách musela rozhodnout, zda budu studovat restaurování, na které jsem se tolik let připravovala nebo zamířím na filosofickou fakultu. Návrh, že bych mohla studovat oba obory paralelně jsem zamítla, nakonec nejsem takový lumen, abych zvládla tak odlišné a náročné obory. K překvapení všech jsem nakonec vybrala Karlovu univerzitu a začala směřovat jiným směrem. Cítila jsem obrovskou potřebu rozšířit svoje obzory i kompetence. Už během studia jsem chodila do práce, chtěla jsem si co nejlépe rozšířit znalosti a být atraktivní pro budoucí zaměstnavatele. Zpracovávala jsem data z výzkumů, vytvářela jsem školení pro jednu velkou realitní kancelář a na závěr prodávala léky na předpis ve 4. největší generické firmě na světě. Po dokončení magisterského studia jsem logicky hledala zaměstnání spíše v andragogice, se kterou jsem v té době měla již bohaté zkušenosti. Byla jsem přijata do firmy, kde jsem zajišťovala semináře pro lékařské obory a e-learning. Z umění zbyl jen malý kousek a to, když jsem ilustrovala několik knih. Nicméně brzo přišel zlom a vše bylo jinak. Otěhotněla jsem a byl konec kariéry. Táta měl během mého těhotenství dvě mrtvice a mě to tak strašně vystresovalo, že jsem skončila na rizikovém těhotenství. Narodila se první dcera a já si udělala živnostenský list a rozhodla se, že nějak oživím rodinný rozpočet. Když byl dceři rok, dostala jsem nabídku učit výtvarku místo kamaráda, který odcházel z Domu dětí a mládeže a tak začala nová etapa. Čtyři dny v týdnu jsem jezdila učit děti různé kurzy a byla jsem šťastná. Otěhotněla jsem znovu a druhé těhotenství bylo tak náročné, že se u mě rozvinula těžká preeklampsie. Těžko popisovat, co následovalo, opakované vnitřní krvácení, několik operací. Přežila jsem to, dvojčata taky, ale vrátil se domů jiný člověk. Ztratila jsem pocit, že ještě někdy budu šťastná, moje duše jakoby utekla a někam se schovala. Trauma bylo obrovské a já se s ním snažila vyrovnat tak, jak jsem byla zvyklá. Když jsem se nestarala o děti, kreslila jsem. Vytvářela jsem obrazy svého vnitřního světa, bolesti a zmatku. Časem začala přicházet úleva a také prozření. Je tady a teď a žádný další pokus, žít svůj život, nebude. A tam byl první okamžik, kdy jsem se rozhodla stát se výtvarnicí na 150 %, protože to je moje cesta a žádná jiná.